Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření je psychický stav, který se často objevuje u lidí pracujících v profesích, které vyžadují každodenní mezilidskou komunikaci. Jde například o práci ve zdravotnictví, školství, sociální pracovníky, dále jsou ohroženi pracovníci komunikačních provozů (telefonní operátoři, novináři, prodavači atd.) a také jedinci vykonávající nemotivující práci, která neodpovídá jejich kvalifikaci.

Syndrom vyhoření postihuje stejně často ženy jako muže, počet postižených jedinců rapidně narůstá, neboť jsou na pracovníky kladeny stále větší a větší požadavky. Rozvojem technologií nastávají situace, kdy jeden člověk musí zvládat profesi a zastávat práci několika lidí.

Syndrom vyhoření jako první popsal v roce 1974 americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger, a to jako celkové mentální a citové vyčerpání způsobené dlouhodobým stresem. Proto je tento stav popisovaný jako úplné vyhoření.

Z osobnostního hlediska jsou nejvíce ohroženi lidé s velkými ideály a očekáváním, vrhající se do práce s velkým nadšením a odhodláním. Nevhodný je i přehnaný perfekcionismus, přecitlivělost a sklon k workoholismu.

Hlavním varovným signálem syndromu vyhoření jsou pochybnosti týkající se smyslu vykonávané práce. Často se přidávají pocity naprosté beznaděje, bezmoci, může dojít k rozvoji deprese a chronické únavy. Postiženému chybí radost ze života.

Syndrom vyhoření se vyvíjí dlouhodobě, můžeme pozorovat pět typických fází:


  • Fáze nadšení - pracující zpočátku překypuje elánem a energií. Je ochoten pro svoji novou práci obětovat veškerý čas, neboť v práci nachází uspokojení a naplnění. Zcela zapomíná na své koníčky a volnočasové aktivity.
  • Fáze stagnace - počáteční nadšení a pracovní nasazení opadá a jedinec začíná zjišťovat, že ne vše je tak ideální, jak si původně myslel. Dostavuje se pocit nedocenění odvedené práce.
  • Fáze frustrace - nastává ve chvíli, kdy jedinec začne pochybovat nad smyslem své práce. Tyto pochybnosti jsou nejčastěji spojeny se špatnými zkušenostmi s nespolupracujícími spolupracovníky, klienty nebo nadřízenými. Dostavuje se nechuť a lhostejnost k práci.
  • Fáze apatie - přichází po delší době frustrace. Pracující vykonává pouze nejnutnější povinnosti, svoje zaměstnání považuje už jenom za zdroj peněz pro obživu. Dostavují se potíže se soustředěním a koncentrací. Vyvrcholením je agresivita a popudlivost vůči okolí.
  • Fáze vyhoření - poslední stádium, v kterém jsou u pracujícího již viditelné příznaky syndromu duševního a tělesného vyčerpání.

Dalšími příznaky syndromu vyhoření jsou pak emocionální změny, jako například cynický přístup ke klientům, chladný vztah ke kolegům, ztráta sebekontroly, podráždění, výbuchy vzteku, strach, pocit prázdnoty a osamocení, ztráta odvahy a emocionální problémy v osobním životě.

Velmi nepříjemné jsou pak tělesné příznaky, které se vyznačují nedostatkem energie, chronickou únavou, poruchami spánku, svalovými bolestmi a napětím, kardiovaskulárními a zažívacími poruchami, ztrátou chuti k jídlu, oslabením imunitního systému, což vede ke zvýšené náchylnosti k nemocem, ztrátou koncentrace, poruchami paměti, nepozornosti.

I když je hlavním spouštěčem stres a flustrace v práci, lze možné příčiny dále rozdělit do tří základních oblastí:


  • Individuální faktory - neschopnost požádat jiné o pomoc, sklony k workoholismu a vysoké nároky na sebe sama a celkově zvýšená náchylnost k prožívání stresových situací.
  • Pracovní faktory - určité predispozice konkrétního zaměstnání, například zaměstnání, kde se jedná o každodenní rutinní vykonávání stejných procesů. Důležitý je taktéž přístup vedení, neboť nízká motivace či konflikty v určení pracovních rolích mohou také mnohem rychleji vést k syndromu vyhoření.
  • Organizační faktory - zvyšování nároků na pracovníky nebo práce bez dostatečného odpočinku.

Léčba syndromu vyhoření není jednoduchá, důležité je začít s léčbou co nejdříve. Nejvhodnější je začít bojovat s vyhořením už ve fázi stagnace. Tím, že se však jedná o plíživý proces, mnoho lidí si tento stav včas neuvědomí.

V případě, že problém dospěje až do konečné fáze vyhoření, je potřeba se svěřit do péče psychologů či psychiatrů. Postup terapie závisí především na domluvě mezi terapeutem a postiženým jedincem.

Terapie je postavena především na zdravém životním stylu, posílení mezilidských vztahů a získání realističtějšího postoje k zaměstnání. Důležitá je i pomoc ze strany zaměstnavatele, např. snížení požadavků na pracujícího a vytvoření nesoutěživého prostředí na pracovišti, změna pracovní pozice či nové vymezení pracovních povinností.

Mezi zásady prevence a pomoci v prvních fází, kdy ještě nedošlo k syndromu vyhoření, je kontakt s přáteli, kterým se můžeme o svých potížích zmínit. Neméně důležitý je odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší od činností vykonávaných v práci.


Sdílet na: Facebook Linkuj.cz
Přehled komentářů k článku
... doposud nebyl přidán žádný komentář ...