Výskyt tohoto onemocnění je poměrně
častý, často se projevuje již v mladém věku. Na vzniku a rozvoji onemocnění se podílejí imunopatogenní mechanizmy, kdy neznámý
antigen podněcuje tvorbu protilátek, které poškozují primárně měkké tkáně kloubu (synoviální membránu, šlachy, svaly).
Začátek onemocnění může být plíživý nebo akutní. V počátku bývá postižen jeden kloub nebo i více kloubů současně. Hlavním škodlivým procesem je chronický
nitrokloubní zánět. Ten je způsoben vstupem bílých krvinek do kloubu a
projevuje se jako otok, horkost, citlivost na dotek, bolestivost a snížená funkčnost. Po nějaké době probíhající zánět vyústí v
destrukci a deformaci kloubu.
Onemocnění je
provázené bolestí, člověka postupně omezuje v pohybu a brání mu vykonávat běžné každodenní aktivity a žít samostatný a nezávislý život.
Závažnost onemocnění spočívá v tom, že nejen
snižuje kvalitu života nemocných, ale
zkracuje i délku jejich života v průměru o 6 – 7 let.
Vlastním projevům choroby často předchází projevy, jako je:
- subfebrilie – zvýšená tělesná teplota od 37°C do 37,8°C
- únava
- hubnutí
- kloubní bolest - nejprve drobných kloubů
- ranní ztuhlost
- omezení pohyblivosti
- deformity kloubů
- lesklá, hladká a atrofická kůže na prstech
Mezi mimokloubní projevy revmatoidní artritidy patří například:
- oční příznaky - záněty skléry (bělma)
- nervové poškození
- anemie (chudokrevnost)
Pro správnou diagnostiku a léčbu revmatoidní artritidy jsou nejdůležitější následující vyšetření:
- Odběr a vyšetření krve - stačí obvykle malé množství krve, důležité je především vyšetření revmatoidního faktoru, což je druh autoprotilátky, který se vyskytuje až u 80 % pacientů s revmatoidní artritidou. Z krve je rovněž možno určit stupeň zánětlivé aktivity, především podle počtu bílých krvinek a koncentrace látky zvané CRP (C-reaktivní protein).
- Rentgenové vyšetření - rentgenové snímky se pořizují pravidelně v průběhu nemoci. Pro lékaře je důležitá možnost srovnat rentgenové snímky z různých časových období, což mu umožňuje určit, zda a jak rychle postupuje zánětlivý proces poškozující klouby.
- Punkce postiženého kloubu - některé postižené klouby jsou zvětšené a bolestivé nejen kvůli otoku okolních tkání, ale také kvůli vyššímu množství nitrokloubní tekutiny, která je vylučována do kloubní dutiny. V takových případech se často provádí kloubní punkce, a to u větších kloubů, jako je koleno, kyčel nebo zápěstí. Z nasáté tekutiny je možné zjistit pravděpodobnou příčinu zánětu, a odsátí určitého množství tekutiny rovněž uleví postiženému kloubu a zmírní bolest.
Možnosti léčby revmatoidní artritidy pomocí:
- Farmakoterapie neboli podáváním léků - v současné době jsou k dispozici tři základní skupiny léků, nesteroidní antirevmatika, dále léky modifikující nemoc a kortikoidy. Do postupů farmakoterapie patří také biologická léčba, kdy se užívají látky vyráběné genetickým inženýrstvím, které se blízce podobají přirozeným molekulám produkovaným v organismu. Tyto látky mají schopnost zastavit v určitém místě sled kroků, které vedou ke spuštění reakce imunitního systému, čímž vrací pacienty do normálního pracovního a společenského procesu života. Léčba není bohužel určena pro všechny, ale jen pro ty, kteří splňují kritéria pro zahájení biologické léčby.
- Rehabilitace a fyzikální léčby - pravidelná a správně prováděná cvičení spolu s postupy fyzikální léčby mají v léčbě revmatoidní artritidy nezastupitelný význam. Jejich úkolem je udržet dostatečný rozsah pohybu v postižených kloubech, zabránit ochabnutí svalů a ztuhnutí kloubu.
- Revmatochirurgie a protetik (ortopedické pomůcky) - v pokročilých stadiích revmatoidní artritidy lze chirurgicky odstranit poškozené klouby a nahradit je umělými implantáty (takzvanými endoprotézami). Implantát, který obnovuje funkci zničeného kloubu, je možné použít jako náhradu u kloubů kyčelních, kolenních, ramenních, loketních, zápěstních i prstových. Chirurgická léčba pacienta také zbaví bolestí v postiženém kloubu.
- Lázeňské léčby - vhodné především pro ty pacienty, u nichž nemoc není příliš aktivní. Při některých formách lázeňské léčby může totiž dojít i k oživení zánětu, zejména jsou-li používány příliš teplé procedury. O vhodnosti lázeňské léčby může rozhodnout pouze lékař-revmatolog.