Autoimunitní onemocnění

Toto onemocnění patří mezi nejzávažnější choroby imunitního systému. Závažnost spočívá v tom, že si člověk sám v sobě nese sebedestruktivní (sebepoškozující) program. Imunitní systém reaguje nevhodně, tvoří protilátky ve snaze bránit se napadení viru, bacilu, toxinu, alergenu, které pak paradoxně napadají vlastní tkáň. Jde tak o sebedestruktivní proces. Lékař specialista může jenom reagovat na projevy, tj. následky autoimunitní nemoci, nemá však velkou šanci pomocí syntetických léků tento problém řešit.

I když má v dnešní době lékař specialista k dispozici imunologické vyšetření, může s jeho pomocí pouze sledovat stav imunitního systému, jeho reakce, hladinu protilátek, typy antigenů apod. Může si pomocí špičkové techniky zobrazit napadenou tkáň, orgán, sliznici, ale i toto všechno mu slouží jenom k zobrazení přítomného stavu, avšak příčinu, proč se tak děje, to nevysvětluje.

Jediné autoimunitní onemocnění, u kterého s jistotou známe vyvolávající faktor a které jeho odstraněním umíme také dobře léčit, je celiakie. Vyvolávajícím faktorem je tu lepek, což je bílkovinná složka pšeničné mouky. Po vysazení lepku ze stravy je reakce zastavena a střevní sliznice se upraví k normálu.

Většina autoimunitních nemocí postihuje více orgánů v těle, jelikož je napadána jejich společná stavební jednotka, například cévy nebo pojivová tkáň. Nazýváme je systémová onemocnění pojiva nebo také kolagenózy a vaskulitidy. Bývají současně postiženy např. ledviny, plíce, kůže a podobně.

Existují i autoimunitní onemocnění více zacílená na jednotlivé orgány (na klouby, játra, ledviny, plíce, štítnou žlázu) nebo beta buňky slinivky břišní. Patří sem onemocnění jako je revmatoidní artritida, autoimunitní hepatitida, glomerulonefritida, intersticiální plicní nemoci, dětská cukrovka (inzulindependentní diabetes mellitus), zánět štítné žlázy (autoimunitní tyreoiditida) a další.

Léčba autoimunitního onemocnění je složitá, dlouhodobá, většinou celoživotní, obvykle s výraznými vedlejšími účinky.

V případě, že se tvorba protilátek zvyšuje, spočívá léčba v nasazení imunosupresivních (záměrně potlačujících) léků, aby došlo k usměrnění poplašené imunity. V opačném případě by se pacient dostal do přímého ohrožení života.

Nezřídka však dochází při léčbě ke zničení postiženého orgánu a k selhání jeho funkce. Potom je jedinou možností doživotní náhrada funkce, jako je tomu například u dětské cukrovky, kdy jsou autoimunitním zánětem zničeny buňky tvořící inzulin, nebo u selhání ledvin, kdy je řešením dialýza.

Další možností je transplantace orgánu (ledviny, jatra, plíce). Tímto krokem se však odstraní pouze bezprostřední nebezpečí, ale neřeší to podstatu sebedestruktivního procesu jedince. Je jenom otázkou času, kdy se nemoc přesune na jiný orgán či systém.

Mezi možné příčiny některé z forem autoimunitní nemoci patří:


  • reakce na očkování
  • virová, bakteriální a plísňová onemocnění
  • hormonální antikoncepce
  • často podávaná antibiotika
  • kouření

Řada lékařských studií prokázala, že funkci imunitních buněk narušuje také:


  • stres
  • strach
  • negativní duševní pocity a stavy

U lidí, kteří prošli stavy chronické úzkosti, dlouhými obdobími ponižování, pesimismu, nepřerušovaného napětí či nelásky, bylo zjištěno dvojnásobné riziko vzniku některých chorob včetně astmatu, artritidy, bolestí hlavy, srdečních onemocnění a autoimunitních chorob.


Sdílet na: Facebook Linkuj.cz
Přehled komentářů k článku
... doposud nebyl přidán žádný komentář ...